Bylinky

 
Bylinky. Krásné, voňavé, někdy né moc voňavé ani třeba chutné ale uzdravující. Ráda bych sem přidávala povídání o jednotlivých bylinkách, k čemu jsou dobré a jak je používat. Návrat k přírodě a uzdravování. 
 
Léčivé  rostliny jsou přirozenou součástí lidské historie.  O jejich dávné nepostradatelnosti svědčí archeologické nálezy, například při vykopávkach na březích Bodamského jezera se v pozůstatcích neolitického osídlení nalezly zbytky černého bezu, anděliky lékařské a dalších bylin.
Znalosti získané zkušenostmi se předávaly z generace na generaci, později se zapisovaly a tvořily základy lékařského umění. Dodnes se dochovaly písemné záznamy léčivých  rostlin na hliněných tabulkách Sumerů, papyrech starých Egypťanů, zápisy z doby vlád čínských dinastií nebo tradované recepty z védského období v Indii.
Používání léčivých bylin patří neodmyslitelně k racionálnímu evropskému lékařství. Základy byly položeny v době antické. Vliv otce medicíny Hippokrata z Kósu zasahuje až do 5.století př.Kristem hluboko do středověku a ještě současní medici na závěr studia skládají Hippokratovu přísahu.
Z doby Říma byl nejvýznamnějším lékařem Galénos, který byl po mnoho století vzorem lékařů po celém světě, ještě v 19.století se praktikovalo jím zavedené pouštění žilou. Podle svých receptů připravoval z látek převážně rostlinného původu léky, tzv. galenika, mezi které patří například sirupy, tinktury, výtažky nebo nálevy, a léčivým přípravkům se galenika říká dodnes
Ve středověku antické poznatky o léčivých rostlinách udržovaly a dále prohlubovaly především kláštery, zjm benediktínské, kde byly léčivé rostliny pěstovány a kde se rozvinul systém výroby léčiv. Poté začaly vznikat i tzv laické zahrady. Jedna z úplně prvních vznikla v Praze ve 14.století ( Andělská zahrada ).
 
Kosmova kronika
O léčení a léčitelích v českých zemích se poprvé zmiňuje ve svých kronikách i Kosmas. V první knize zaznamenává léčitelské umění kněžny Kazi:
 
"Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb,
ani Asklepiovi v lékařském umění,
poněvadž často způsobila,
že sudičky ustaly od nedokončeného díla
a přiměla kouzlem i osud, aby její vůli řídil."
 
Nejstarší herbáře
 
Znalost sběru léčivek i jejich zpracování v léčivo byla ustálena rozšířením písma a zejména tisku, takže profesionální bylinkáři pracovali jak podle svých vlastních záznamů, tak i podle herbářů tištěných.
Zmiňme se alespoň o dvou nejčastěji citovaných starých herbářích, o herbáři Jana Černého, a herbáři Pietra Andrei Mattihioliho.
První tištěný herbář je datován 1517, je jím Kniha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář, velmi užitečná, z mnohých knieh latinských i ze skutečných prací vybraná. Jejim autorem je litomyšlský lékař Jan Černý, člen jednoty bratrské. Dílo obsahuje  380 léčivek. Herbář byl určen pro nejširší vrstvy jako domácí lékařská kniha. Až do vydání českého překladu Matthioliho herbáře byl nejpopulárnější knihou u nás.
 
 
Pietro Matthioli byl italský lékař, který mimo jiné působil v Praze. Během pražského pobytu začal vydávat svá díla u Jiřího Melantricha. Zde také v roce 1562 vyšel Herbář neboli bylinář. První český překlad zhotovil Tadeáš Hájek z Hájku.
 
Byliny pomáhají, tělo se uzdravuje
Pro léčivé účely se téměř nikdy nesklízejí byliny celé, i když pár vyjímek se najde. Sbírají se pouze ty části, do nichž jsou soustředěny účinné látky, někdy to jsou kořeny, oddenky a cibule, jindy je to nať, listy, květy, plody, semena nebo kůra. Co jak se sbírá se dozvíte u každé rostlliny. Některé rostliny jsou vhodné k použití po celý rok, postupně lze upotřebit kůru, mízu, listy, květy a plody, jiné se mohou sbírat jen v určitá období. 
 
S nadsázkou lze parafrázovat aforismus připisovaný Hippokratovi 
Natura sanat, medicus curat  ( příroda uzdravuje, lékař léčí )